Svět má nového rekordmana v běhu na100 metrů

   Před několika dny mi přišel e-mail s pozvánkou na jistou společenskou akci, které jsem se dnes zúčastnila. Protože to byla akce formální, vyžadovala se společenského oblečení.

  Pečlivě jsem se tedy připravila. Umyla si vlasy a zkrotila je pomocí tužidla a hodně laku. Trochu jsem se přimázla make-upem, vyžehlila si šaty. Obyčejně podpatky nenosím a z daleka se jim vyhýbám, beru li si však šaty, beru i podpatky, a když podpatky, tak pořádné.  Ano, jsem člověk plný protikladů.

    Nevlastním žádný vůz, a tak jsem se musela vydat na autobus. Vyšla jsem raději o patnáct minut dříve, cesta na zastávku obyčejně trvá tak 5 minut, proto jsem nijak nespěchala, měla jsem sluchátka v uších a pohupovala se do rytmu. Pravda, tady v naší vísce na mě lidé doslova tlemili, protože nejsou zvyklí, že jen tak někdo přes týden někam jde ve "svátečním". :-D

  Když si tak kráčím a sleduji krajinu kolem sebe, svým periferním viděním zpozoruji, jak mě míjí autobus. V hlavě mi blikne, běž nebo to nestihneš. Tak se tedy na 8 cm podpatcích vydávám na svůj životní běh. Původně jsem chtěla napsat, že by mě v tu chvíli nedohnal ani pan Bolt, ale to bych fakt kecala. Doběhla jsem na zastávku, kde už čekal autobus. Zastavila jsem smykem a dost se divím, že jsem se na tom štěrku nerozplácla. Vytáhnu peněženku, vstoupím do autobusu a řeknu cílovou stanici. "Ale slečno, já tam nejedu, já tam nikdy nejezdil. Váš autobus jel právě na konečnou se otočit, budete si na něj muset počkat." V tu chvíli jsem málem skočila do popelnice, která je hned vedle zastávky. Lidé okolo se doslova prohýbali smíchy, já jsem se snažila splynout s okolím. Nepodařilo se, všichni se mi smáli. Raději jsem proto zvýšila hlasitost hudby a tvářila se, jako že to vůbec nejsem já. O tři minuty později, po mém běhu jeli kolem nějací chlápci na koních a něco na mě volali, díky Bohu za sluchátka!

  Mimochodem, ta akce za to opravdu nestála. :-)