Bordel

   Dnes popravdě nevím, co chci napsat. Jsem hrozně zmatená. V poslední době se toho tolik stalo, tolik jsem se toho dozvěděla. Tolika věcem jsem byla svědkem. Nevím, co si mám o všem myslet.

  Dozvěděla jsem se tolik věcí, o kterých bych nechtěla vědět. Byla bych ráda, kdybych nikdy nepoložila těch pár hloupých otázek a netrvala na jejich odpovědích. Myslím, že má neodbytnost nemálo věcí zhoršila. Možná jich i pár zlepšila, nemohu si být jistá. S jistotou teď nemohu říct nic.

  Vždy jsem se chtěla vyhnout soudu, teď budu s největší pravděpodobností požádána, abych k němu šla.  Člověk, který mě tam chce, si s největší pravděpodobností myslí, že budu svědčit v jeho prospěch, ale to není pravda, budu svědčit ve prospěch toho malého dítěte, jde mi jen o to, aby se měla dobře a měla dětství. Někdy je lepší hodně věcí nevědět!

  Můj mozek je jako sekaná, přemýšlí nad několika věcmi najednou, o žádné pořádně. Jsem z toho hrozně podrážděná. Navíc mi skončila brigáda a já se užírám nudou. Jsem celými dny sama doma. Uklízím, každý den! To je u mě opravdu netypický jev a znak toho, že něco není v pořádku, jelikož já a pořádek nejsme zrovna nejlepší kamarádi. Večer, když domů konečně někdo přijde, jsem na toho člověka nehorázně zlá a protivná. Vím to, ale nedokážu tu svoji frustraci spojenou se vztekem potlačit. Připadám si tak nepotřebná! Nezaměstnanost a nuda mě přivádí k myšlenkám, na které bych nechtěla myslet.  Několikrát týdně sekám naši děsivě velkou zahradu, pot a tlačení sekačky po ne zrovna rovném terénu mě alespoň trochu přivádí na jiné myšlenky.

  Teď hrají Edguy tu svou nádhernou a děsně deprimující píseň SAVE ME. Nesnáším ji a zároveň miluju. Nicméně mi nepomáhá se soustředit na můj písemný projev.

  Navíc skončila olympiáda. Nějak jsem si zvykla, že když zapnu televizi, vždy tam bude hrát něco, co mě zajímá. Což je paradox! Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já budu sedět u obrazovky do 2 do rána a dívat se na olympiádu, ještě ke všemu letní. Vždycky jsem upřednostňovala zimní. Matně si vzpomínám na Nagano. Byla jsem malý špunt, ale spolu s otcem, dědou, bratrancem a strejdou jsem brzo ráno, či ještě v noci vstávala, abych se s nimi dívala na hokej, který jsem stejně skoro celý prospala. Chybíš mi, dědo, nevíš jak!

Nejvíce mě zaujala gymnastika.  Mužská! Ty holky s kužely a stuhou mě dost iritovaly, byly trochu hysterické. Nicméně hrazda a kruhy, to bylo něco úžasného a pro mě nepochopitelného. Jak se ti chlapíci udrží jen na rukách? Už chápu, dřina a bolest.

Myslím, že teď půjdu vykrást pár bank, abych mohla do Soči a Ria. Přidá se někdo?

  Vidíte? Jsem naprosto zmatená, roztěkaná, utápějící se v sebelítosti- nesnáším, když se někdo lituje! -  a navíc zítra jdu pro další plombu k zubařce!

  Potřebuju se vypsat, doopravdy "na plnou hubu", myslím, že vytvořím něco uzamčeného, jen abych měla jistotu, aby si to náhodou nepřečetl někdo z rodiny. Člověk nikdy neví, komu svými myšlenkami může ublížit.